Hodnota glykémie není vědomí přístupná. Z toho důvodu musíme glykémii měřit vždy, když chceme znát její přesnou hodnotu. Vědomě poznáme pouze její krajní hodnoty, kdy nám tělo signalizuje, že je něco v nepořádku. Takovou krajní hodnotou je příliš nízká glykémie nazývaná hypoglykémie (tedy hodnota pod 3,6 mmol/l), na kterou tělo ihned zareaguje velmi nepříjemnými pocity (podle tíže hypoglykémie nejprve pocitem hladu, dále pak pocením, rychlým tepem, třesem rukou, zhoršením řeči, rozmazaným viděním, nevolností), a jež nakonec může vést až k těžké poruše vědomí. Takovéto situaci by se měl diabetik snažit vyhýbat (za varovnou hodnotu blížící se hypoglykémie lze považovat u diabetiků hodnotu 3,9 mmol/l).

Druhým krajním stavem organismu je hyperglykémie, u níž je hodnota cukru v krvi naopak příliš vysoká. Většinou se hlásí pocitem na zvracení, zvracením, únavou apod. Ovšem určit, jak vysoká musí glykémie být, aby k takovým stavům došlo, již tak snadné není. U někoho to může být např. 18 mmol/l, u někoho 25 mmol/l, u jiného se obtíže nepřihlásí ani při vyšších hodnotách glykémie, zejména pokud netrvají příliš dlouho. Dochází-li ovšem k takovýmto vzestupům glykémie příliš často a trvají-li dlouho, mohou se dříve či později objevit nevratné cévní komplikace postihující např. ledviny, srdce, oči nebo nervy. Proto je třeba měření glykémie věnovat dostatečnou pozornost a péči.