Jednou z vlastností glukózy je schopnost připojit se (navázat se) na určité typy bílkovin v těle. Touto vazbou se původní charakter bílkoviny mírně pozmění a její odolnost, či chcete-li „trvanlivost“, se často sníží. Přirovnejme to třeba ke staré pneumatice, kterou někdo vyhodil, roky kolem ní chodíme a vidíme, jak guma postupně měkne, křehne a drolí se. Tento proces, který v případě působení glukózy nazýváme glykací, běží i v těle zdravého člověka. Není však příliš intenzivní, a proto se s ním reparační mechanismy organismu dokážou vypořádat.

Jiná situace je však u nedostatečně léčeného diabetika. U něho je kvůli většímu množství glukózy v krvi (hyperglykémie) míra glykace bílkovin podstatně vyšší a tomu odpovídá stupeň postižení příslušných tkání, který je také vyšší. V některých tkáních, jsou-li po mnoho let vystaveny hyperglykémii, je míra glykace velmi vysoká. Někdy dokonce tak vysoká, že funkce těchto orgánů se zhoršuje, v určitých případech dokonce orgán zcela selže.

Důvodem, proč léčba diabetu spočívá ve snaze navrátit zvýšené hodnoty glykémie zpět k normě, je právě nutnost předejít glykaci bílkovin a selhání jí nejpostiženějších orgánů, jako jsou oči, ledviny, periferní nervy a cévy.

Poznámka

Ve výzkumu komplikací diabetu dochází v poslední době k výrazným pokrokům. S tím souvisejí i různé pohledy a popisy jejich třídění. Pacient se může setkat s pojmem specifické komplikace diabetu, kterými v klasickém pojetí rozumíme diabetickou nefropatii, neuropatii a retinopatii. Setká se též s pojmem mikroangiopatie, která značí postižení drobných cév, i s pojmem makroangiopatie, která znamená postižení velkých cév aterosklerózou.