corona-5205169_1920.jpg

Covid-19 slovník

Vzhledem k tomu, že dostáváme časté otázky na význam termínů, které odborníci automaticky používají v souvislosti s epidemií, připravili jsme malý „covid-19 slovníček“.

Buňka – je základní stavební a funkční jednotkou živých organismů. Může jí být prostý jednobuněčný organismus, ale může být i vysoce specializovanou součástí lidského těla, jakými jsou např. mozková buňka, svalová buňka apod. Buňka je obalena membránou, která jí chrání před okolím, uvnitř je jádro, kde je uložena genetická informace a okolo něj tekutina (nazývaná cytoplasma), kde jsou různé pracovní části buňky, např. mitochondrie, zajišťující energii. V jádře je uložena genetická informace (DNA (deoxyribonukleová kyselina), u vyšších živočichů v podobě chromozomů), ta se přepisuje do RNA, která se přesunuje z jádra do cytoplazmy, kde se podle ní tvoří bílkoviny a další potřebné produkty.

DNA a RNA – jsou nositeli genetické informace. Při určitém zjednodušení lze říci, že DNA (deoxyribonukleová kyselina) je u buněčných organismů (bakterie – člověk) primárním nositelem informace (u vyšších organismů, např. člověka, je uložena na chromozomech). RNA (ribonukleová kyselina) je sekundárním nositelem informace, do níž se DNA přepisuje a podle ní se pak v cytoplasmě tvoří bílkoviny a další produkty. Důvodem pro přepis do RNA je to, že v danou chvíli je třeba jen některých produktů, a proto se z DNA kopírují jen aktuálně potřebné informace, které RNA přenese do cytoplasmy.

Virus – je organismus považovaný za mezistupeň mezi živým a neživým světem, není považován za buňku ve výše uvedeném smyslu. Důvodem je to, že virus se sám o sobě nemůže množit, vytvářet energii či bílkoviny. Aby toto mohl dělat, potřebuje k tomu proniknout do hostitelské buňky. V případě viru covidu-19 to může být i buňka lidského těla. Virus do buňky vnikne a využije její aparát k vlastní reprodukci. Tento proces může skončit smrtí hostitelské buňky nebo v ní virus může dlouhodobě pobývat. Proti viru nezabírají žádná antibiotika. Cílí na ně léky, které se nazývají antivirotika, nicméně ta je poměrně obtížné připravit.

DNA a RNA viry – uvedli jsme, že viry nejsou schopny se samy množit, vytvářet energii či bílkoviny. Je to proto, že neobsahují některé k tomu potřebné součásti. To, co však obsahovat musí a obsahují, je genetická informace v podobě DNA (deoxyribonukleová kyselina) či RNA (ribonukleová kyselina), které jsou jejím nositelem. Zatímco DNA viru se zakomponuje do DNA napadeného jedince, u RNA virů (neobsahují vlastní DNA) je to o něco složitější. U některých virů z RNA přepisem vznikne DNA a teprve ta se zakomponuje do DNA hostitelské buňky (tzv. retroviry), u jiných k tomuto zpětnému předpisu nedochází a činnost viru je řízena přímo z jeho RNA.

Virové mutace - V průběhu množení viru v hostitelské buňce dochází pravidelně k chybám, kterým se říká mutace. Jedná se o drobné změny v řetězcích DNA nebo RNA nově vytvořeného viru. Takové chyby se dějí i při rozmnožování buněk, ale ty si se situací umí poradit a mají mechanismy, jak je opravit. U virů tyto mechanismy chybí, a proto jsou virové mutace velmi časté. Každá taková mutace vede k malé změně daného viru. Může být nevýhodná, např. ztížit jeho množení, či ho třeba učinit nefunkčním, nemusí se projevit nijak, ale může mu naopak přinést výhody a například zjednodušit schopnost viru napadat další buňky, a tedy zrychlit jeho šíření v populaci.

Bakterie - jsou samostatně existující jednobuněčné organismy (tedy buňky ve výše uvedeném smyslu). Množí se tak, že po vytvoření potřebných částí uvnitř bakterie dojde k jejímu rozdělení na dvě nové buňky (bakterie). Bakterie jsou v přírodě všudypřítomné, mohou žít i v lidském těle, aniž by ho poškozovaly (např. bakterie tlustého střeva), ale mohou být i člověku nebezpečné (např. bakterie cholery a mnoho dalších). Zásadním rozdílem bakterií oproti virům je to, že bakterie jsou schopny samostatného života a nepotřebují proto pronikat do hostitelské buňky. Bakteriální infekce se léčí antibiotiky.

Protilátky - jsou chemické útvary produkované imunitními buňkami jako odpověď na infekci viry nebo bakteriemi. Podílí se na obraně organismu a jejich úkolem je napomoci likvidaci virů či bakterií, které napadly organismus. Jejich tvorba je součástí imunitní odpovědi organismu na infekci.

Průkaz aktuální nebo dřívější přítomnosti viru v těle - využívá se zejména průkaz protilátek proti viru. Jejich přítomnost znamená, že virus v těle spustil imunitní odpověď. Další možností je takzvaná polymerázová řetězová reakce (známá pod zkratkou PCR), laboratorní proces, kterým se prokazuje přítomnost virové DNA/RNA.

Virus SARS-CoV-2 (způsobující onemocnění COVID-19)- Jedná se o virus působící aktuální pandemii, je ze skupiny koronavirů. Ty jsou známé již dlouhou dobu a jsou typickými původci běžných respiračních onemocnění. Patří ale mezi ně také viry, které způsobují závažná onemocnění jako SARS nebo MERS, ta se však v České republice nevyskytla.

Virus SARS-CoV-2  - je znám teprve krátce, byl poprvé popsán v závěru roku 2019 v čínském městě Wu-Chan. První nákaza v České republice byla prokázána 1.března 2020. Deset dní poté bylo Světovou zdravotnickou organizací rozšíření viru označeno za pandemii.

Pandemie – Pojem pandemie označuje hromadné rozšíření infekčního onemocnění bez ohraničení prostorem. Znamená to, že při pandemii není onemocnění limitováno hranicemi států ani kontinentů, šíří se nekontrolovaně na územích napříč kontinenty.

Onemocnění COVID-19 – covid-19 je označení infekčního onemocnění, které způsobuje virus SARS-CoV-2. Příznaky nemoci jsou různé, nejčastěji se jedná o horečku, kašel, únavu, bolesti hlavy, svalů a kloubů, potíže s dechem či ztrátu čichu a chuti. Projevy mohou nastoupit 1-14 dní od nákazy, nejčastěji však mezi 5. -6. dnem. Většina nakažených má mírný průběh, někteří dokonce bezpříznakový, u části pacientů se však rozvine syndrom akutní dechové tísně, při kterém jsou vážně poškozeny plíce. O dlouhodobých následcích nemoci stále není známo vše potřebné, bezesporu však u části pacientů zůstávají potíže i po prvotním uzdravení. Mezi ně patří krátkost dechu, zvýšená únava a poruchy paměti.

Karanténa – slouží k izolaci nemocného či potenciálně nemocného člověka. Důvodem je zamezení kontaktu s jinými osobami a tím zamezení rozšiřování nemoci. Délku karantény udává tzv. doba infekčnosti (nakažlivosti), tedy období, ve kterém se nemoc od infikovaného člověka může přenášet. Tato doba se u různých onemocnění liší.

Imunitní systém – Imunitní systém těla slouží k obraně organismu proti škodlivinám z vnějšího i vnitřního prostředí. Chrání nás tedy například proti virům a bakteriím, ale také odstraňuje staré a poškozené buňky. Zbraněmi imunitního systému jsou imunitní buňky nebo bílkovinné částice (například protilátky).

Specifická a nespecifická imunita - Imunitu můžeme rozdělit na nespecifickou a specifickou. Nespecifická imunita rozpoznává cokoli, co by mohlo tělu škodit, a proti tomu útočí univerzálními mechanismy. Ty jsou velmi rychlé, ale poměrně slabé. Naopak specifická imunita rozpoznává konkrétní škůdce a proti nim cílí konkrétní zbraně, které jsou účinnější. Tato specifická imunita má důležitou vlastnost – aby mohla proti jednotlivým škůdcům zbrojit, musí se je naučit rozeznávat. Při prvním setkání se učí daného škůdce poznat, a to nějakou chvíli trvá. Až při dalším setkání se může začít včas bránit.Po prvním setkání vytváří protilátky, ty slouží jako značky, které při dalším setkání škůdce ihned označí a zacílí proti němu velmi účinnou specifickou odpověď imunitního systému.

Vakcinace - Očkování úzce souvisí s principem specifické imunity. Vakcína slouží k tomu, aby tělo naučila poznávat vybraného škůdce. Díky tomu bude organismus připravený, a pokud se se škůdcem příště setká, bude proti němu moci ihned využít zbraně své specifické imunity. A jak to funguje? Očkovací látka ukáže imunitnímu systému, jak virus nebo bakterie vypadají, tělo si vytvoří protilátky a díky tomu se při setkání s nákazou bude moci ihned bránit. Součástí očkovací látky jsou buď usmrcené viry či bakterie nebo jejich části, a tudíž je jistota, že samotná očkovací látka nemůže dané onemocnění způsobit.

Přenos nákazy -  virus SARS-CoV-2 se šíří mezi lidmi pomocí kapének, které člověk běžně vydechuje při mluvení, kýchání nebo při kašli. Tyto kapénky jsou tvořené tekutinou, kterou jsou zvlhčovány sliznice dýchacích cest a dutiny ústní a u infikovaného člověka obsahují virus. Nakazit se člověk může přímým vdechnutím těchto kapének nebo například jejich přenesením na sliznice očí, úst či nosu rukou, která se dotkla povrchu, na kterém kapénky ulpěly.

Roušky – jsou základní bariérou pro přenos infekce. Brání vylétání kapének z úst a nosu a tím snižují riziko přenosu infekce. Důležité je, aby co nejvíce přiléhaly k obličeji a vzduch, který vychází z úst a nosu byl přes ně co nejvíce filtrován. Únik vzduchu a v něm obsažených kapének skrz netěsnost mezi rouškou a obličejem snižuje míru ochrany přenosu onemocnění.

Respirátory – poskytují vyšší bariéru proti přenosu infekce. Původně byly vytvořeny s cílem filtrovat vdechovaný vzduch, nicméně na stejném principu filtrují i vzduch vydechovaný. Respirátory, které obsahují výdechový ventil, však vydechovaný vzduch nefiltrují (ten obchází bariéru z filtračního materiálu). Na rozdíl od roušek jsou respirátory každého výrobce testovány a podle výsledku testu jim je přiřazena třída ukazující míru poskytované ochrany. Za respirátory, které chrání proti přenosu viru z jimi chráněného člověka, ale i na jimi chráněného člověka, jsou považovány ty, jež splňují požadavky třídy FFP2 nebo KN95 a neobsahují výdechový ventil. Stejně tak jako u roušek je důležité, aby co nejvíce přiléhaly k obličeji a vzduch.

Matematické modelování – jde o metodu, která s pomocí vyšších matematických a statistických funkcí předpovídá chování různých systémů na základě dat dostupných z minulosti. Výsledkem takových operací jsou matematické modely, které ukazují, jak se bude sytém vyvíjet v případě, že podmínky v budoucnosti budou shodné, jako byly v minulosti. Modely mají většinou omezenou přesnost, která klesá s časem. Příkladem modelů, které všichni znají, jsou předpovědi počasí.

Reprodukční číslo R - číslo R je základní reprodukční číslo. U epidemií pomáhá odhadnout, jak rychle se budou šířit. Zjednodušeně naznačuje počet osob, které aktuálně nakazil jeden infikovaný pacient. Pokud se R rovná 1, znamená to, že jeden infikovaný nakazí jednoho zdravého člověka. Pokud je R menší než jedna, počet nakažených v populaci klesá. Je-li R vyšší než 1, tak naopak počet nakažených stoupá. Čím vyšší je číslo R, tím rychleji se nemoc šíří. Toto číslo má pouze orientační charakter.

Analýzy rizik souvisejícími s různými onemocněními – probíhají na základě údajů získaných od pacientů, kteří zkoumané onemocnění prodělali. Jsou založeny především na statistické analýze příslušných dat. Na příkladu všeobecně známého infarktu myokardu lze ukázat, co vše je možné sledovat. Výsledkem analýz může být to, jaký typ pacienta je jak náchylný k infarktu, kdo má těžší průběh, kdo má vyšší riziko smrti, jaká je nejvhodnější léčba, jaká je doba přežití po infarktu, u koho se infarkt vrací, jaké jsou rizikové faktory pro úspěšné přežití a rekonvalescenci atd. Je ovšem si třeba uvědomit, že analýza nikdy neposkytne přesné vodítko pro konkrétního člověka, ale vždy identifikuje skupinu pacientů, kteří mají s ohledem na sledované parametry větší pravděpodobnost, že danou charakteristiku sdílejí. Tedy například je-li známo, že pacienti s diabetem mají vyšší riziko infarktu myokardu než pacient bez diabetu, neznamená to, že pacienti bez diabetu infarkt nedostanou. Znamená to, že máme-li dostatečně velké a sobě jinak odpovídající skupiny pacientů s diabetem a skupinu pacientů bez diabetu, bude četnost infarktu vyšší mezi diabetiky než nediabetiky, ale infarkt dostane i část osob bez diabetu. Tuto skutečnost je třeba si uvědomit i při ochraně před onemocněním covid-19. To, že nemáme rizikové faktory komplikující průběh tohoto onemocnění, neznamená, že u nás nemůže tato nemoc nepříjemné komplikace vyvolat. To je jedním z důvodů, proč se i mladí a zdraví lidé mají chránit před onemocnění. Tím druhým je to, že tak brání šíření onemocnění v populaci a chrání nepřímo více rizikové osoby.

Rizikoví pacienti s ohledem na covid-19 – za ty jsou označováni pacienti, u kterých je na základě analýz dat z předchozích onemocnění covid-19 zřejmé, že mají stran tohoto onemocnění horší, tedy komplikovanější průběh (např. vyšší riziko úmrtí, delší doba a těžší průběh onemocnění, více dlouhodobých následků apod.). Tyto analýzy přináší seznam tzv. rizikových faktorů, o kterých bylo prokázáno, že jejich přítomnost u pacientů zvyšuje frekvenci alespoň některých z výše uvedených komplikací. Světová zdravotnická organizace aktuálně označila za rizikové faktory nemoci covid-19 kromě vyššího věku také chronická respirační onemocnění, obezitu, cukrovku, vysoký krevní tlak, nemoci srdce a cév a imunitu oslabenou léky či autoimunitním onemocněním.

Jednotka intenzivní péče(JIP) – je oddělení specializované na péči o těžce nemocné pacienty. Jeho odlišností od jiných oddělení je především možnost stálé monitorace fyziologických funkcí (především krevní tlak, tepová frekvence a EKG), přítomnost speciálně vyškoleného personálu a dostupnost celé řady přístrojů, které pomáhají organismu překonat kritické stavy (např. plicní ventilátory, stimulátory srdeční akce). Pacienti, u nichž se předpokládá delší léčba s pomocí přístrojů, jsou překládáni na oddělení ARO.

ARO - anesteziologicko-resuscitační oddělení, je oddělení specializované na péči o pacienty v kritickém stavu, kterým selhávají základní životní funkce nebo orgány (např. srdce, plíce či ledviny). Stejně jako na JIP se zde pacientům nepřetržitě sledují základní fyziologické funkce, personál oddělení je vyškolen a připraven zasahovat v případě náhlého dramatického zhoršení stavu ohrožujícího pacienta na životě (např. srdeční či dechová zástava, selhání ledvin,…). Celé oddělení je těmto pacientům přizpůsobeno patřičným vybavením, mezi které patří například dialýza (přístroj nahrazující pacientovi některé funkce ledvin, pokud jeho vlastní dostatečně nefungují), umělá plicní ventilace nebo mimotělní oběh (viz dále).

Umělá plicní ventilace (UPV) - tímto přístrojem umíme „dýchat místo pacienta" například v případě, že je zcela vyčerpán onemocněním nebo hluboce uspán např. během narkózy při operaci. Zároveň pokud je zhoršená schopnost jeho plic dodávat do krve kyslík, můžeme pacientovi díky tomu přístroji pomoci dodáním většího objemu kyslíku, než jaký by dýchal za normálních okolností.

Extrakorporální oxygenace (ECMO), mimotělní oběh - jedná se o přístroj, do kterého můžeme přes katetr zavedený do některé z tepen nebo žil napojit pacientův krevní oběh. Krev je vedena do přístroje, kde je do ní předáván kyslík. Zároveň přístroj funguje jako pumpa. Může tedy po několik dnů i týdnů nahrazovat pacientovo srdce, tedy pohánět krevní oběh či plíce a dodávat do krve kyslík.

Pro aktuální informace související s onemocněním navštivte příslušné stránky Ministerstva zdravotnictví České republiky a Státního zdravotního ústavu.

Sdílet